Článok pôvodne vyšiel v časopise Sedmá generace 5/2018.
Letos na podzim slavíme kulaté výročí státu, který už pětadvacet let neexistuje a se kterým si v průběhu jeho vachrlaté existence dějiny rády kutálely. Často se přitom zapomíná, že bychom svobodné Československo neměli bez médií — ale také že československá média vlastně nikdy nebyla tak docela svobodná.
Malí tuzemáci i malé tuzemačky se nejpozději v hodinách literární výchovy pravidelně dozvídají, že české národní obrození bylo mediálním dílem malé skupinky intelektuálů, kteří nikdy nemuseli pracovat rukama, ale přesto už tehdy věděli, co je pro český národ nejlepší — sami si ho totiž vymysleli. Svoji propagandu pak šířili zejména prostřednictvím pohádek, básnických sbírek a fejetonů v Národních listech, kde je často podepisovali trojúhelníkem, tedy symbolem ďábla, hříchu nebo přednosti v jízdě.
Rovněž v meziválečném období udržovali tentokrát už československou myšlenku při životě literárně-novinářští příslušníci pražské kavárny. Jejich jména a dílo se dosud každoročně zkoušejí u maturit, přestože podobné humanitární výmysly měly být už dávno nahrazeny praktickými zkouškami z dílen a pozemků. V historické perspektivě se jako zajímavý problém jeví mimo jiné to, že tito takzvaní intelektuálové tehdy měli podporu Hradu, zatímco dnes je tomu naopak: prezident Miloš Zeman svého Čapka podle všeho ještě nenašel, i když Jaromír Soukup z TV Barrandov se do této role již několik let snaží dorůst.
České intelektuály a jejich média v každém případě není radno podceňovat: bez médií bychom neměli nejen český národ, ale ani Československo osvobozené od habsburského nebo komunistického jha. Zároveň je ale třeba zmínit jeden paradox: snad za celou existenci našeho společného státu s mladšími bratry Slováky nebyla média nikdy zcela svobodná. Vedle národní myšlenky totiž musela zároveň sloužit také politickým zájmům svých vydavatelů — a když se pak po roce 1989 média z politického chomoutu konečně osvobodila, Československo se rozpadlo. Náhoda? Nemyslím si.
Zvraty a kontinuita
Navzdory osudovým zvratům zhruba každé dvě dekády můžeme při pohledu na anabáze českých médií vysledovat pozoruhodnou míru kontinuity právě v jejich zpolitizování. Tak například po kolapsu Rakousko-Uherska se ani náhodou nezačínalo od nuly; už dávno před první světovou válkou se ustavil model stranického tisku, který dominoval také meziválečné republice a který pouze doplňovala státní tisková agentura spolu s rozhlasem, respektive periodika tlumočící politickou pozici Hradu. Aby z jednotlivých partajních plátků člověk vydestiloval podstatu domácího či zahraničního dění, musel si jich každý den koupit několik.
V letech 1938, 1939, 1945, 1948, 1968 a 1989 pak vždy došlo k zásadní politické reorientaci státu i jeho mediálního systému, pokaždé se skoncovalo s některými periodiky a s některými exponovanými novináři, ale vždy zároveň i něco zbylo, takže noví sekáči reprezentující nové pořádky nepřicházeli do vzduchoprázdna. A ať už měly tyto nové pořádky jakoukoliv barvu, základním know-how mediálních pracovníků zůstávalo rozumět aktuálním zákrutám shora dané politické linie, nevzdalovat se od ní příliš daleko, ovšem zároveň se umět na historické křižovatce správně rozhodnout, které linii dát přednost.
Určitou výjimku v tomto smyslu představuje rok 1968, kdy se zejména česká média zbavená předběžné cenzury utrhla ze stalinistického řetězu, a dokonce i tehdejší reformisté z ÚV KSČ se octli v jejich vleku. Brežněvovi se tehdy správně jevilo, že hlídací pejskové komunismu se stali pro své pražské páníčky nezvladatelnými, a tak jim poslal soudružskou pomoc. V roce 1989 pak novináři byli jedni z prvních sametových revolucionářů (Gorbačov tentokrát tanky neposlal) a jejich agenda byla v podstatě stejná: osvobodit se od politické kontroly a získat možnost psát a vysílat svobodně.
Ale co se nestalo. Politicky svobodná média jako vítězové sametové revoluce prodala sama sebe zahraničním investorům s tím, že právě oni tato média ochrání od opětovného zpolitizování. Listopadem ošlehané novinářské kádry měly být zároveň zárukou té správné (hradní, liberální a antikomunistické) politické orientace. Přímou politickou kontrolu tak vlastně vystřídala autonomie ideologických spolucestujících, kterým nemusel nikdo nic nařizovat ani je cenzurovat, a kteří se tudíž mohli bít v prsa, jak jsou politicky nezávislí — a zároveň obhajovat polistopadový systém proti jeho kritikům. Když pak ekonomická krize přiměla zahraniční vlastníky k prodeji českých mediálních domů domácím oligarchům, konstrukce polistopadové autonomie české žurnalistiky se zhroutila.
Naopak rozdělení Československa, tedy vlastně jeho politický kolaps, pro média žádnou důležitou změnu neznamenal. Z historického hlediska je ovšem konec relativní autonomie médií pouze návratem k osvědčenému modelu zpolitizovaného tisku: to, co tu máme dnes, bylo před sto lety normální. Ale také by to bylo možné formulovat tak, že to, co tu máme dnes, bylo normální před sto lety.
Ďábelský trojúhelník
Jaký ale vlastně byl charakter těchto posunů? Dnešní situace na první pohled není tak přehledná jako za první republiky, kdy měla každá partaj svůj tiskový orgán. Ano, jsou tu „babišoviny“, je tu také mediální impérium politika a zároveň krále hazardu Iva Valenty nebo již zmíněný pro-hradní konglomerát Jaromíra Soukupa. Co ale mediální domy dalších českých miliardářů, kteří zatím žádné politické ambice neprojevují?
Někteří je sice mohou vnímat jako jakousi pojistku proti nejrůznějším útokům na jejich ekonomické aktivity. Zároveň jim ale jistě není proti mysli ekonomický zisk, který sama média generují — a právě v tom spočívá kontinuita s někdejšími zahraničními majiteli, kterým šlo o zisk především. Tento zisk by se zřejmě snížil, kdyby publikum v dotyčných médiích vidělo pouhou obdobu propagačních letáků, které jim do poštovních stránek pravidelně cpou místní supermarkety — jak poslední dobou zjišťuje například právě Soukup, jehož televizi letos významně klesla sledovanost. Politická a ekonomická kontrola tisku jsou tedy vlastně spojené nádoby: někdy je důležitější jedno, jindy ono, zároveň by ovšem ani jedno, ani druhé nemělo z výsledného produktu čouhat jako sláma z holínek.
I za první republiky šlo často především o peníze. Tehdejší Melantrich sice vydával národním socialistům jejich noviny, jeho komerční úspěch však byl významnější než politické úspěchy mateřské strany. Také ostatní strany publikovaly „politické“ raníky a „populární“, komerčnější a méně zpolitizované večerníky. Komerčně úspěšný bulvár vydával bývalý národní socialista Jiří Stříbrný, svoje vlastní mediální impérium měl i Baťa.
Ďábelský trojúhelník, který dlouhodobě charakterizuje česká média, stojí na jejich podřízenosti tu spíše politickým, tu spíše ekonomickým imperativům, v kombinaci s intelektuály, kteří se snaží předstírat, že jsou na těchto imperativech nezávislí. Pokud se jim to předstírání daří a dokud jim to publikum věří, republika je stabilní. Pokud se skutečně osvobodí či publikum ztratí, rozpadne se mnohonárodnostní stát nebo k nám vtrhnou spřátelená vojska.
Autor: Jan Miessler. Ilustrašná fotografia: pexels.com
