Milé čitateľky, milí čitatelia,
uverejňujeme ďalší článok z českého spoločensko-ekologického časopisu Sedmá generace, ktorý sa tentokrát venuje alternatívnemu družstevníctvu v Katalánsku.
Samospráva, přímá demokracie a soběstačnost. Katalánská iniciativa Cooperativa Integral Catalana (CIC) se snaží vytvořit podmínky, v nichž se lze vymanit ze závislosti na strukturách současného systému. Jejím ideálem je společnost osvobozená od autorit, s rovnými příležitostmi a mezilidskými vztahy založenými na důvěře. Horizontální struktura rozhodování, využívání sociální měny i zastoupení vzájemně se doplňujících projektů z oblasti zemědělství, dopravy, vzdělávání či zdravotnictví pod jednou zastřešující organizací má ukázat, že žít jinak je možné. Iniciativy postavené na podobných základech už vznikají po celém Španělsku. Neotřelé přístupy družstva však patrně vzbuzují zájem i u španělských tajných služeb.
Katalánsko je známým semeništěm různorodých sociálních hnutí se silnou tradicí anarchismu a separatismu. V regionu se ale čile rozvíjí i družstevnictví. Katalánské sdružené družstvo (CIC) formálně vzniklo v roce 2010. V rámci družstva se postupně formují pracovní skupiny, které rozvíjejí jeho jednotlivé aktivity. Vznikají komise pro bydlení, pro ekonomiku, pro regionální projekty, informační technologie, právní komise a mnoho dalších. Družstvo si zakládá na rozhodování konsensem. Každý měsíc se konají shromáždění, na která má přístup kdokoli. Probírají se aktuální témata, komise představují své návrhy, kolektivně se schvalují změny, rozhoduje se o finančních odměnách pro jednotlivce a pro projekty, řeší se problémy..
Hnutí je do velké míry reakcí na finanční krizi. Vznik družstva také podnítila takzvaná Marcha por el decrecimiento z jara roku 2008. Cyklojízda trvající dva a půl měsíce rozšiřovala napříč Katalánskem informace o principech ekonomiky bez finančního růstu a dala dohromady skupinu lidí hledajících alternativy, které by nezůstaly jen na papíře. Ve svérázném družstvu čítajícím více než 2500 registrovaných členů jsem strávila pětiměsíční praxi. Byly to měsíce plné ohromení, převratných objevů, ale i ztráty iluzí a znepokojení nad určitými formami práce družstva.
„Ekonomická neposlušnost“ v praxi
Aurea Social, jeden z projektů družstva, má své působiště v srdci Barcelony hned vedle Sagrada Familia, slavné katedrály navržené Antoniem Gaudím. Informační tabule za prosklenou vitrínou láká k návštěvě workshopu umělecké recyklace, informuje o příštím směnném trhu a oznamuje: „Přijímáme sociální měnu“. Honosně vybavená dvoupatrová budova se střešní komunitní zahradou je mimo jiné sídlem několika komisí družstva a místem konání družstevních schůzí.
„Máme tady konferenční sál, tělocvičnu a komunitní kuchyni. V druhém patře je čtrnáct ordinací. Členové v nich mohou provozovat psychoterapii, nabízet masáže nebo akupunkturu,“ vysvětluje můj průvodce, který má na starosti správu budovy. „Do družstva se mohou zapojit i lidé, kteří chtějí samostatně podnikat, ale nemohou si dovolit platit poplatek za OSVČ, který ve Španělsku činí téměř 300 eur měsíčně,“ podotýká při společném obědě členka ekonomické komise.
Zájemci o tento typ členství musí absolvovat informační schůzku a osobní pohovor. Jsou seznámeni s etickým kodexem. Ekonomickou aktivitu musí „socios autoocupados“ vykonávat na území Katalánska s maximálním využitím lokálních zdrojů šetrných k životnímu prostředí. Úspěšní žadatelé přinášejí každý měsíc družstvu faktury a dostávají za ně hotovost. Za službu si družstvo žádá 30 eur měsíčně. „Měsíční poplatek mohou hradit i v sociální měně nebo si ho odpracují šesti hodinami,“ dodává nad plným talířem. Nástroj je jedním z prvků principu takzvané ekonomické neposlušnosti. Má obyvatelům Katalánska přinést větší nezávislost a umožnit jim věnovat se aktivitám, které by je v rámci konvenčního ekonomického systému neuživily.
„Nevnímám to jako práci, je to životní styl,“ říká nadšeně člen komise pro komunikaci, když na terase zalévá bazalku. V budově tráví téměř dvacet čtyři hodin denně. Přespává už několik měsíců v jedné z ordinací, kterou si přetvořil na ložnici a kancelář zároveň. Já nacházím útočiště v ordinaci číslo 2, místnosti bez oken, zato s velkým obrazem Buddhy a dveřmi vedoucími přímo do čekárny, která se od časného rána plní pacienty čekajícími na akupunkturu či psychoterapii.
Alternativní měna základním kamenem proměny ekonomiky
V přízemí sídlí právní a ekonomická komise. Skupina právníků nabízí své služby široké veřejnosti. „Některé konzultace poskytujeme zdarma, ale pokud někdo potřebuje pomoci například se založením družstva, cena je na domluvě. Akceptujeme část odměny v sociální měně,“ popisuje zpoza stolu Juanito Piquete, charismatický padesátník, který v družstvu působí od jeho počátků a vystřídal již několik komisí.
Právě již mnohokrát zmiňovaná alternativní měna představuje jeden z hlavních pilířů hnutí. „Sociální měna je prostředek směny, který podněcuje lokální ekonomiku. Cirkuluje v regionu a pomáhá rozvíjet komunitní cítění mezi obyvateli oblasti,“ popisuje přestavitel komise pro regionální začleňování Roger Luís Cáceres, za kterým se vydávám do Tarragony. V historickém městě na pobřeží Středozemního moře bydlí hned dva skalní propagátoři sociálních měn v Katalánsku. „Důležité je zmínit, že sociální měny nepřipouštějí spekulaci, jsou osvobozeny od inflace a vznikají výlučně na základě reálně vykonané práce,“ dodává Jordi Flores, spolupracovník Cácerese. Měna, kterou používá družstvo, se jmenuje ECO. Na virtuální platformě IntegralCES si každý člen založí účet, vyplní nabídky, poptávky a může vesele směňovat. Začíná se s prázdným účtem. „Je normální se na začátku zadlužit. Aby mohl mít někdo měnu na účtu, musí někdo jiný jít do mínusu. Snažím se to lidem vysvětlovat už několik let, ale jde to těžko,“ stěžuje si Cáceres.
V Tarragoně vzniká také jedna z prvních ekologických sítí v Katalánsku. „Jde o nový model sociální a regionální ekonomie. Ekologické sítě stojí na solidaritě mezi občany. Sdružují výrobní projekty, pořádají směnné trhy, zakládají komunitní zahrady. Snaží se dosáhnout co nejvyšší míry ekonomické nezávislosti, proto je pro ně důležitá sociální měna,“ sděluje Cáceres, zakládající člen Ecoxarxa Tarragona. Jednotlivé ekologické sítě používají svou vlastní měnu, směnitelnou s měnami ostatních.
Najdeme jich v Katalánsku již na čtyři desítky a vyznačují se vysokou mírou autonomie. Ve většině případů však pro své fungování využívajíprávního rámce družstva. Mívají výdejní místo, do kterého jednotliví výrobci a pěstitelé shromažďují předem objednané potraviny. V určený den se dveře skladu otevřou a každý si vyzvedne svou bedýnku. Družstvo zajišťuje dopravu přebytků produkce z jednotlivých ekologických sítí do výdejních míst po celém Katalánsku. „Na jihu Katalánska je lepší klima pro pěstování oliv, na severu se zas daří chmelu,“ podotýká Marta Tuccia, která má transport produktů na starosti.
Není výjimkou, že členové ekologických sítí zároveň aktivně působí v některé z komisí CIC a reprezentují tak družstvo v různých koutech regionu. Například informační schůzky pro zájemce o podnikání pod křídly družstva se týdně konají na třech místech v Katalánsku. „Málokdy se stane, že by nikdo nepřišel, ale chodí jich méně než dřív,“ zamyslí se Cáceres, který má na starosti tarragonskou část schůzek.
Dluhy a decentralizace
Poplatky od kvazi-OSVČ tvoří ostatně v současné době hlavní finanční zdroj družstva, takže postupný úbytek nových žadatelů dělá vrásky nejen ekonomickému oddělení. Z grafů, které se na první schůzi v roce 2016 promítají na stěnu, vyplývá, že z ročního obratu družstva činícího 444 tisíc eur za rok 2015 pochází 400 tisíc eur z poplatků stávajících „socios autoocupados“. Družstvo jim navíc na fakturách k lednu 2016 dluží 95 tisíc eur. Atmosféra v sále houstne. „Musíme nutně začít hledat nový zdroj příjmů,“ provolává člen komise pro informační technologie. Nespecifikuje však, kde onen nový zdroj příjmů hledat, a celé shromáždění jen krčí rameny.
Zástupci pracovních skupin dostávají za svou práci od družstva příspěvek, který se liší podle míry jejich zapojení. Členka komise pro koordinaci, která usnadňuje komunikaci mezi četnými pracovními skupinami a projekty, například za své plné pracovní nasazení pro chod družstva měsíčně pobírá 500 eur a 200 ECO. Matka samoživitelka žijící na katalánském venkově by si úbytek financí nemohla dovolit.
Další tradiční téma schůzí představuje proces decentralizace družstva. Jednotliví členové a zástupci projektů si v minulosti stěžovali, že se až moc aktivit soustřeďuje v Barceloně. Ekologické sítě, které se v katalánské metropoli například donedávna domlouvaly na společných strategiích, proto rozdělily shromáždění na severní a jižní bioregion a místo setkávání stanovily jako putovní. Bioregiony se navzájem informují o výsledcích jednání. Část ekonomické komise teď sídlí v Tarragoně a právnická komise hledá zájemce o vytvoření nové poradny v Gironě. Přes veškerou decentralizaci se každoměsíční schůze celého družstva nadále koná v budově Aurea Social. Členové z odlehlých oblastí regionu si cestu na setkání dvakrát rozmyslí, a na rozhodování tedy mají větší vliv ti, kteří žijí v okolí Barcelony.
Jednání družstva navíc nejsou pro slabší nátury, bez slovních napadení a hádek se schůze CIC nikdy neobejde. Členové se navzájem obviňují z neprávem pobíraných příspěvků, komise na sebe navzájem házejí zodpovědnost za chyby. Někteří to nevydrží a odcházejí v půlce shromáždění. Ti z nich, co se považují za křivě obviněné, u toho práskají dveřmi.
Řeči na chodbách
Konflikty a hádky jsou v družstvu na denním pořádku. Mnoho aktivních členů se také kvůli tomu pohybuje na hranici vyhoření, někteří se z družstva stahují. V kolektivu navíc panuje všeobecná nedůvěra. Stalo se, že mě na chodbě Aurea Social odchytil jeden ze spolupracovníků, aby mě varoval před naším společným kolegou. „Měj se před ním na pozoru, je určitě od tajný policie,“ tvrdil s kamennou tváří.
Při jiné příležitosti se ke mně zas doneslo, že kdokoli se k družstvu přiblíží, prochází bezpečnostní prověrkou. „Nemysli si, tebe jsme taky prolustrovali,“ dozvím se od nejmenované členky družstva. „Mně už dlouho odposlouchávají telefon,“ ospravedlňuje jednání družstva v reakci na můj odmítavý postoj k jakémukoli lustrování. Odkud o odposlechu ví, se už raději neptám.
Paranoia přestane tak překvapovat, když se člověk začne podrobněji zajímat o historii družstva. Jednou z klíčových osobností stojících u jeho zrodu byl Enric Duran, přezdívaný „bankovní Robin Hood“. Duran v září roku 2008 oznámil, že si „vypůjčil“ téměř 500 000 eur od 39 různých bank, jež ovšem nikdy neplánoval vrátit. Napadl neetičnost finančního systému a předeslal, že částku rozdělí mezi iniciativy snažící se o budování alternativní společnosti. Podporu získala i hnutí, která se následně podílela na vzniku družstva. Enric Duran je teď na útěku před zákonem neznámo kde. Úzká skupina členů družstva je s ním však stále v kontaktu.
Zajímavý příběh má i samotná Aurea Social. Budova měla původně sloužit jako centrum alternativní medicíny. Majitelé však nedokázali splácet hypotéku. „Byla to práce našich právníků. Domluvili se s majiteli a pronajali budovu za symbolickou cenu krátce předtím, než propadla bance. Banka se nás teď díky smlouvě pět let nemůže zbavit,“ ohromuje mne při odpolední kávě jeden člen družstva. „Je to vlastně legální squat,“ dodává. O družstvu se toho člověk nakonec nejvíce dozví po chodbách a na terase.
Velké změny potřebují čas
Členové družstva si uvědomili, že míra roztržek překročila hladinu únosnosti a paralyzuje chod družstva. Od podzimu 2015 zvou na každé zasedání CIC profesionální moderátorku, která se snaží konflikty kočírovat. Komise pro koordinaci zařídila pro členy několikadenní workshop udržitelného aktivismu s návody, jak konstruktivně komunikovat s kolegy, nepropadnout workoholismu a nevyhořet. Zástupci pracovních skupin mají možnost zdarma absolvovat psychoterapii. Ačkoli na schůzích lidé stále ještě práskají dveřmi, kapacita workshopu se nenaplnila a o psychoterapii také není kdovíjaký zájem, atmosféra v družstvu se prý v posledku zlepšuje. „Problém CIC tkví v tom, že se upřela na ideály, kterých chce dosáhnout teď a tady. Prezentuje se dokonalejší, než je, a chybí jí dostatečná sebekritika. Mnozí si ještě neuvědomili, že velké změny potřebují čas,“ myslí si Ariadna Serra z projektu Ekologicko-pedagogický karavan.
Autorkou článku je Kristina Klosová, študentka environmentálnych štúdií a sociológie na Masarykovej univerzite v Brne.
Foto: Cooperativa Integral Catalana. Autor: Dvdgmz, zdroj: Wikimedia Commons
