V Medzinárodnom menovom fonde bujnie ľavicový extrémizmus

od Redakcia

Milé čitateľky, milí čitatelia  uverejňujeme článok z partnerského webu v Českej republike www.denikreferendum.cz

Ekonomičtí experti Mezinárodního měnového fondu přiznali, že některé neoliberální politiky jen zvýšily nerovnost a ohrozily trvalý rozvoj. Postavili se tak na stranu svých odpůrců. MMF se v očích pravice stává baštou extrémní levice.

Sociální sítě žijí skupinami jako Přiznání fotbalistů, Přiznání holek nebo Přiznání iluminátů. Tři hlavní analytici Mezinárodního měnového fondu (MMF) Jonathan Ostry, Prakash Loungani a Davide Furceri se jimi nechali inspirovat a pod hlavičkou svého zaměstnavatele vydali taky takové pětistránkové „přiznání”. To jejich přiznání je však zoufale nevtipné.

„Namísto zajištění růstu, některé neoliberální politiky zvýšily nerovnost, přičemž byl ohrožen trvalý rozvoj.“ Těmito slovy uvedli ekonomové neoliberální svatyně svůj příspěvek, snad aby zahájili očistu černého svědomí své instituce.

Ideologové v MMF se totiž dosud vždy zaštiťovali tvrzením, že neprosazují žádnou ideologii, ale jen to, co „prostě funguje“. Jejich ekonomové dnes naopak tvrdí, že MMF prosazoval něco, co prostě nefunguje.

Člověku se vkrádá pod kůži podezření: MMF byl možná navzdory svým deklaracím od začátku výsostně ideologickým projektem. A ta ideologie má koneckonců svoje jméno – říká se jí ekonomismus.

Mezinárodně měnové hodnoty

MMF stál vždy pevně na nohou. A to navzdory tomu, že pádem Bretton-woodského měnového systému v roce 1971 pozbyla jeho existence účel.

Za interní cíl si fond zvolil zprivatizovat svět pod závojem neoliberální ideologie, načež se stal jedním z otců zakladatelů takzvaného Washingtonského konsenzu – seznamu deseti doporučení, jak nejefektivněji šikanovat země trpící hospodářskými problémy.

Modlou washingtonské instituce se stala všemocná konkurence, kouzelný proutek, díky kterému jako zázrakem mizela práva zaměstnanců, ztrácely se bariéry mezinárodního obchodu, vypařila se ochrana spotřebitelů, farmářů i malých a středních podniků a po nich zmizela i omezení finančních spekulací a zbývající stabilizační prvky jednotlivých ekonomik.

Druhým ohniskem zájmu MMF byl národní stát. Ten prý svou pouhou existencí brání lákavému dobytí megalomanských zisků v přirozeně monopolních odvětvích a kazí tím skutečně efektivní soutěž. Minimalizace veřejné moci se v takovém scénáři vysloveně nabízela.

V reálu se to projevovalo masovými privatizacemi běžných podniků i strategických společností v síťových odvětvích, odmítnutím jakékoliv aktivní hospodářské politiky a nakonec i rezignací na základní veřejné služby – zdravotní péči, vzdělávání, důchody.

Jak se dělá nerovnost?

Kacíři z analytického týmu finanční instituce dokládají, že jejich dosavadní „jediné funkční nástroje“ byly a jsou ve skutečnosti nástroji naprosto nefunkčními.

Pro rozvojové a středně rozvinuté země byla všelékem liberalizace finančního účtu, jinými slovy odbourání regulace pohybu kapitálu přes hranice. Pro bohaté země pak byla (a stále je) nejefektivnější šikana pomocí fiskální konsolidace.

Naprosté uvolnění finančních transakcí bylo tradičně ospravedlňováno přílivem produktivního kapitálu, který přinese cenné know-how a technologie, čímž pozvedne produktivitu práce.

Především na začátku hospodářského rozvoje zemí byl cizí kapitál pochopitelně přínosem. Ruku v ruce s touto „importovanou prosperitou“ se ale do deregulovaných zemí naléval i spekulativní a krátkodobý kapitál, o jehož prospěšnosti neexistují snad ani báje, ani pověsti.

Takový kapitál je z definice nebezpečný, destabilizuje celou ekonomiku, ohrožuje funkčnost bankovního sektoru a je přímou příčinou finančních a měnových krizí. Chybějící regulační rámec podle předpokladů krizím nebránil: po léčbě neoliberalismem jejich počet v dotčených zemích významně narostl.

Celý článok si môžete prečítať v Denníku Referendum

Autorom článku je ekonóm Jan Bittner

Foto libcom.com

Podporte nás.

Pridajte sa prosím k naším podporovateľom, aby sme vám mohli prinášať viac kvalitnej žurnalistiky. Ďakujeme!