Milé čitateľky, milí čitatelia, z webu Kamila Filu – Ještě väčší kritik, než jsme doufali dnes odomykáme recenziu na film Warcraft.
Na dokončenie tejto akčnej fantasy sa čakalo dlhých desať rokov. Adaptácia jednej z najúspešnejších počítačových hier na filmové plátno by mala prelomit prekliatie, ktoré sa zatiaľ podobných filmov drží – do kina na ne totiž neprišlo ani toľko divákov, koľko bolo kedysi hráčov. Prihodilo sa to Lare Croft, Princovi z Perzie aj Doomu.
Z filmového Warcraftu by si šlo dělat legraci. A spousta recenzentů v zahraničí to dělá. Přirovnávají ho například k proslulému propadáku Bojiště Země z roku 2000, kde lidstvo zotročovali velcí modří mimozemšťané s dredy na hlavě a hadičkami v nose. Ve Warcraftu zase chtějí lidstvo zničit velcí zelení orkové s dredy na hlavě a kly, trčícími z pusy. Oboje vypadá dost legračně. Divákům neulehčí ani první scény, kde těhotná orkyně vyhlíží jako Zuzana Bydžovská, co si už léta píchá trenbolon a hladí si břicho obřími tlapami, zatímco vedle ní leží Shrek zkřížený s Hulkem a plácá sladké nesmysly. Tady ta rodinná romantika nějak nefunguje.
No a pak už se v další scéně otvírá zeleně blikající portál živený energií z lidských duší a orkové pronikají do jiné dimenze, aby tam mohli plenit. Za celou dobu neuvidíme žádné úvodní titulky, takže vše jen posiluje dojem, že sledujeme obří intro počítačové hry v supervysokém rozlišení. Jako by tento svět ani neměl tvůrce, ale vznikal nám před očima spontánně a vtahoval nás dovnitř. Postupně se do tohoto intra noříme natolik, až si připadáme, že už tu hru hrajeme, nebo po očku sledujeme, jak ji hraje někdo jiný.
Režiséru Duncanu Jonesovi se tu povedlo dosáhnout téměř dokonalého stavu: pro lidi, kteří se rádi koukají na počítačově generované obrazy plné barev, světla a s minimem kontrastů, dlouhé nálety, široká panoramata a davové scény, je Warcraft velkou vizuální hostinou. Zároveň se mu daří uspokojovat fanoušky hry, protože souboje jsou velmi přehledné a lze v nich poznat jisté strategické myšlení jednotlivých postav. Film byl natočený vlastně už před dvěma lety, ale finální podobu, jež připomíná mix Pána prstenů a Avatara, mu počítačoví experti dodávali dlouho.
Vznikají tím až jisté paradoxy: když citlivý ork Durotan vzpomíná, jak je krásné vidět zase stromy, a my víme, že vše kolem něj (a včetně něj) je umělé, není snadné dojmout se přírodní krásou. Propracovanost nejenom kůže a chloupků orků, ale i jejich psychologie vede k tomu, že vedle nich postavy zahrané skutečnými herci působí trochu méně životně. Třeba takový Travis Fimmel (proslavený seriálem Vikingové) coby hrdinný Lothar se velkou část děje tváří jako člověk, který se probouzí z kocoviny, dívá se do záchodové mísy a čeká, co z toho bude.
Nakonec je z toho ale skutečná „high fantasy“ – snad první filmový plod tohoto žánru, kde se opravdu masivně čaruje. Magie tu není kořením, ale základem akce. Zároveň to není velké umění – z dějového hlediska spíš jenom kvalitní odvozenina, historka z brakového románu. U režiséra Duncana Jonese taková volba látky trochu překvapuje. Jeho dosavadní počiny – Moon a Zdrojový kód – byly chytré sci-fi povídkového typu; spíše minimalistické, založené na překvapivém nápadu, než na akci, tricích a na velkém rozpočtu.
Ale na to, že Warcraft mohl dopadnout hrozně – a dost indicií tomu předem nasvědčovalo –, se nakonec urodilo nejen něco koukatelného, ale zároveň ne hloupého. Jednak se tu vypráví téměř rovnoměrně ze dvou perspektiv – lidí i orků. Orkové tu nejsou bráni jenom jako tupá síla (původní skřeti z Pána prstenů) a pouhá hrozba odjinud, ale jako poměrně rozvinutá civilizace s vlastní kulturou a etikou.
Navíc i mezi jednotlivými klany orků panují rozdílné názory na to, jak a zda kolonizovat jiné světy. Takové neshody přitom v příbězích o invazi bývá přiznáváno obvykle jen lidem, tedy těm, kteří nevypadají jako zvířata, mají rozum, city a rodiny. Film také naznačuje možnosti mezirasových vztahů a míšení, což nepodává jako něco pohoršujícího. Ani nepovažuje za problém, že v ústředním vznikajícím milostném páru je žena o pár let starší než muž.
Uznávám, že to, co teď napíšu, může působit trochu přitažené za vlasy, ale i kdybychom chtěli chápat Warcraft jako analogii k momentálně aktuálnímu tématu „imigrantské invaze“ a v orcích viděli ony příslovečné „mladé, akceschopné, svalnaté muže s nejnovější mobilní technologií“ (zde teleportem), film nás pořád nutí vidět v nich bytosti, které netvoří jednu uniformní armádu. Každý jedinec na straně lidí i orků má svou osobní historii, hodnoty a názory. Navíc, pointou příběhu – aniž bych prozrazoval příliš – je umět se vzbouřit proti svému vlastnímu druhu, nazřít omyl v touze ničit ostatní a raději uzavírat příměří, než se hnát do válečné záhuby.
Jistě, Warcraft: První střet stojí na davových bitevních scénách a od počátku bylo plánováno, že budou vznikat další díly, takže válčení bude ještě hodně. Ale poselstvím příběhu je, abychom překonali vzájemné rozdíly a naučili se spolu komunikovat. Pokud někdo tvrdí, že fantasy je primitivní žánr dělící postavy jednoduše na strany dobra a zla, Warcraft této představě neodpovídá. Dvě hodně svižné hodinky, na nichž je poznat, že se v nich dost stříhalo, vás dobře navnadí na další díly. Jen je nutné smířit se s tím, že se asi nikdy nezmění zmiňovaný hybridní počítačový styl celé ságy.
Žijeme zkrátka v době, kdy už pomalu nerozpoznáváme, co je hra, co nehratelná videoprezentace, co doprovodná animace a co už je film. A zdá se také, že dorůstá generace, které to už vlastně nevadí. My, staromilci, nostalgicky vzpomínající na dávnou filmovou fotogenii, můžeme trochu rozpačitě pokašlávat a tvářit se jako Lothar nad mísou. Ovšem není nám to nic platné.
Hodnocení: 🙂
Warcraft: Prvý stret
Akčný Dobrodružný Fantasy
USA, 2016, 123 min
Réžia: Duncan Jones
Predloha: PC hra
Scenár: Duncan Jones, Charles Leavitt
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Ramin Djawadi
Hrajú: Travis Fimmel, Paula Patton, Ben Foster, Dominic Cooper, Toby Kebbell, Ben Schnetzer, Daniel Wu
Foto © Barracuda Movie
