O marxismu s láskou (a také trochu vážně)

od Jan Majíček

Druhý díl článku Bieda biedy marxizmu od Michala Andreje Molnára je rozporuplný text. Na jedné straně naprosto správně zdůrazňuje, že základem socialismu je demokratické plánování zdola založené na společenském, nikoli státním vlastnictví, na straně druhé tvrdí naprosté nesmysly o byrokracii, a trockismu. A přitom je toho tolik důležitějšího, o čem psát.

Byrokracie

Socialistická společnost může vzniknout jen jako výsledek uvědomělého jednání pracujících. A součástí tohoto vědomí, je také znalost zkušeností z minulých bojů tak, abychom nemuseli opakovat minulé chyby. Jednou z klíčových lekcí je i proces byrokratizace, ke kterému dochází v odborech, levicových stranách a který se spojen i s minulým režimem.

Michal Molnár ve svém textu směšuje dva druhy byrokracie. Nejprve hovoří o byrokracii obecně, aby poté mluvil o byrokracii vládnoucí v SSSR, Československu a jiných zemích souhrnně označovaných jako stalinistické režimy. V tom prvním případě tvrdí, že „Vývoj byrokracie možno sledovať podľa rovnakých princípov ako vývoj meštianstva, alebo trieštenie pracujúcej triedy. Funguje podľa materiálnych záujmov jedincov vtedy, keď sa tieto záujmy presadzujú nie kolektívne, ale individuálne a proti záujmom druhých. Byrokraciu a meštianstvo možno vysvetliť ako individuálne egoistické.“ To je přeci naprosto nemarxistické. Jakkoli můžou být individuální zájmy a pohnutky hanebné nebo ušlechtilé, vývoj byrokracie je odrazem rozvoje státu – tedy státu kapitalistů, který má spravovat jejich zájmy. Nejde tedy o to, že by zlí byrokrati chtěli na úkor společnosti získat výhody, ale že nutně z pozice státních byrokratů prosazují vůli (zákony, nařízení, vyhlášky), které slouží k pokud možno hladkému udržování kapitalistického systému. Je ale naprosto mylné se domnívat, že byrokratizaci zabráníme tím, že zavedeme větší sociální mobilitu, jak to navrhuje Molnár. Jakkoli je správné, aby byl přístup ke vzdělání co nejširší, tak jeho zajištění nezabrání vzniku privilegované skupiny státních byrokratů. Pokud bychom tento argument přijali, tak nejméně byrokratickým státem by muselo být Stalinovo Rusko, které, jak ukazuje historička Sheila Fitzpatrick předvedlo obrovskou sociální mobilitu a vytáhlo statisíce dělníků do vedoucích pozic. Fitzpatricková si mylně myslí, že to byla realizace marxistického programu, ale to je na jinou debatu.

Trockismus a demokracie

Bohužel text prokazuje autorovu naprostou neznalost primárních textů, jinak by nemohl napsat, že „rozdiel medzi trockizmom a stalinizmom je malý. Spočíva v tom, že nahradzuje byrokratické riadenie čiastočne nebyrokratickým a zastupiteľskou demokraciou. Nejasné je, či súčasní trockisti chcú ostať pri jednej strane, alebo ísť k viacstranníckemu systému. Isté je však že pre nich štátne vlastníctvo zostáva dominantnou formou vlastníctva.“ Trockismus je samozřejmě široké a různorodé hnutí, které se od dob svého zakladatele dynamicky vyvíjelo, a to do různých směrů (a některé z nich jsou obskurní a jejich existence je výsledkem jen naprosté izolace od živého dělnického hnutí). Proto je složité mluvit o trockismu obecně, pokud se nebavíme pouze o základních principech. Ale i kdybychom zůstali u nich, je Molnárovo tvrzení neudržitelné. Trockismus jistě nehoruje pro zastupitelskou demokracii a částečnou debyrokratizaci, ale pro systém rad pracujících. To je demokracie rozšířená na pracoviště, tedy naprostá dějinná novinka, která je s kapitalismem neslučitelná a co se procedury týká, jde o kombinaci přímé a zastupitelské demokracie. Tato instituce (rady) má být základem republik rad, které budou vytvářet vzájemně nově uspořádané mezinárodní vztahy. Stačilo by, kdy autor nahlédl do jedné z nejslavnějších Trockého knih Zrazené revoluce, aby zjistil, jaká byla Trockého politická alternativa ke stalinismu a jaké úsilí věnoval analýze byrokracie. Trockismus byl i po smrti svého zakladatele do značné míry posedlý tím, jak se vyrovnat z degenerací ruské revoluce z října 1917 a rolí byrokracie, takže většina předních myslitelů tohoto proudu se byrokracii věnovala. Namátkou vzpomeňme Maxe Shachtmana a jeho tezi o byrokratickém kolektivismu, Ernesta Mandela a jeho pojednání o roli byrokracie nebo Tonyho Cliffa a jeho analýzu minulého režimu jako státního kapitalismu. Posledně jmenovaný byl za tuto „herezi“ vyloučen z hlavního proudu trockismu, protože Trockij sám tvrdil, že SSSR je brutální, odporný ale stále zdegenerovaný dělnický stát, a tudíž stačí politická revoluce dělnické třídy a bude obnovena cesta k socialismu. O čem tedy Molnár mluví?

Neobstojí ani tvrzení, že součástí trockismu je považovat stát za nějaký nástroj na zavádění socialismu – tedy abychom byli přesní, rozhodně to není kapitalistický stát. Ona radová republika je totiž také stát, ale stát svého druhu. Je zásadně jiný než ten kapitalistický, protože jeho „úředníci“, „armáda“ apod. jsou voleni, jsou odvolatelní, je zavedena rotace funkcí a jejich plat nepřevyšuje průměrnou mzdu. Navíc produkční prostředky jsou kolektivně spravovány radami v těchto podnicích. To jsou zásady, které patří k marxistickému základu a těžko tvrdit opak. Molnár mluví o stalinismu, když chce trockistům vytýkat centralizaci. Ano, Trockij i Lenin museli tváří v tvář hospodářskému rozvratu a občanské válce ustoupit z celé řady principů. Dělali tak z donucení okolnostmi. Příkladů je celá řada od válečného komunismus a NEPu v ekonomice po zákaz frakcí ve straně. Nicméně, jak poznamenala Rosa Luxemburgová, jinak tvrdá kritička části bolševické praxe, chtít po Leninovi a Trockém, aby v Rusku vybudovali vzorový socialismus, by byla utopie. Právě pochopení degenerace ruské revoluce je klíčem k oddělení stalinismu a trockismu.

Co si myslí současní trockisté rovněž záleží na tom, kterého proudu v tomto hnutí se zeptáte. Například Socialistická Solidarita, jejímž jsem členem, a která patří do proudu neortodoxního trockismu Mezinárodních socialistů, zastává názor, že budoucí socialistická společnost bude tvořena celou škálou aktérů. Nakonec i sám Trockij psal, že „úkoly nového režimu budou tak složité, že nemohou být vyřešeny jinak, než soutěžením mezi různými metodami ekonomického a politického budování, dlouhými diskusemi, systematickým zápasem nejen mezi světem socialismu a kapitalismu, ale i mezi nejrůznějšími trendy uvnitř socialismu.“ Pokud by šlo Molnárovi o aktuální názory, stačilo se zeptat.

Na závěr ale musím souhlasit s tím, že mnohem plodnější než debaty o tom, co je a co není součástí trockismu, je diskutovat o tom, jak by mohla budoucí socialistická společnost vypadat a jaké nástroje nám mohou pomoci v procesu odumírání státu a vytváření společnosti skutečné svobody.

Podporte nás.

Pridajte sa prosím k naším podporovateľom, aby sme vám mohli prinášať viac kvalitnej žurnalistiky. Ďakujeme!

Súvisiace články